... jde především o citovou záležitost.

„Leckdy může nabýt formy veskrze brutální a hlučné. To ale city koneckonců také. Vyjadřování citů ovládají básníci dokonalým zvládnutím barev a zákoutí rodného jazyka. Bubeníci zase zvládnutím techniky svého nástroje. Vítězstvím nad neohrabaností hmoty, která se tolik nechce převést v slyšitelný svět z kaskády polyrytmů a patternů, hrajících v hlavách těchto blahoslavených hudbou. Zručnost a cit, to je ta správná kombinace pro bubenické řemeslo a srdce. Vnitřní groovekeeper, který dokáže přenést do sebejednoduššího beglaitu poselství pro naslouchající, či tančící. Zručnost a cit – ani jedno nesmí přebývat, ani jedno nesmí chybět.“

Martin Vajgl